Vzpomínky na Gambii ( první část )

Zdá se, že už nám konečně začalo léto. Ozvalo se v plné síle. Uvědomila jsem si to až dnes ve fitku, když jsem já i moje klientky padaly při cvičení horkem a klimatizace, větrák, nic nepomáhalo. Jsme věčně nespokojené, někdy zima, jindy zase horko…Naše kvalitní sportovní oblečení s inteligentním vláknem to snad zvládne a minerálky nám doplní vypocené soli… Výživové doplňky 21. století zajistí přísun vitamínů…Pročpak by ne, všeho máme dostatek…V tu chvíli, uprostřed cvičení a veselého pokřikování na „cvičenky“ mi v hlavě vytanuly vzpomínky na můj pobyt v Africe. Jak je všechno relativní. Jak si člověk rychle zvykne na „vymoženosti“ a často zbytečnosti, které nám evropská civilizace poskytuje. A také, jak si rychle na tyhle vychytávky odvykne, jakou rychlostí máme schopnost se přizpůsobit a přijmout jiný život.

Nikdy jsem ještě neměla možnost navštívit Afriku jako turista, pobýt v nějakém turistickém letovisku a prožít pěknou skleníkovou dovolenou bez kontaktu s okolní realitou. Díky studiu na vysoké škole se mi ale otevřela možnost poznat tenhle kontinent ze zcela jiného pohledu, troufám si říct, že z toho opravdového.

Díky jedné britské univerzitě jsem v prosinci 2008 v rámci studijního projektu pomoci africkým  školám navštívila malou africkou zemi na západě Afriky, Gambii, kterou ze všech stran, kromě strany západní, kde je malý pás mořského pobřeží, objímá Senegal. Evropu jsem opouštěla za nevlídné a studené zimy a o několik hodin později nás ještě v letadle přivítalo africké sluníčko. Když letadlo přistálo a otevřely se dveře, ovanul nás dusný žhavý vzduch a my bledí Evropané, jsme mžourali do rozpáleného podvečera.Na letišti jsme si připadali jako blázni, s těmi péřovými bundami v rukách. Nikoho jsme ale nepřekvapovali, bledé tváře takhle přijíždějí asi často. Každopádně jsme od okamžiku, kdy jsme vstoupili na africkou půdu, vyvolávali značnou pozornost. Pochybuji, že bychom byli nějak zajímaví, ale pro Gambijce platí rovnítko- běloch – peníze. Ani se jim nedivím, díky tomu, co jsem měla brzy možnost zažít, si už asi budu navždy připadat jako bohatá Evropanka.

První africkou noc už jsem přivítala v africké „ turistické ubytovně pro Evropany“.Do uvozovek tento termín dávám proto, že se nejednalo o klasický hotel pro turisty, kteří jezdí do Gambie za sluncem a mořem, ale zároveň nesnese srovnání s evropskou ubytovnou. Na rozdíl od té evropské, tato byla hlídaná ve dne v noci ozbrojenými Gambijci. Přišlo mi to divné. Místní hlídači nekompromisně každého, kdo byl tmavší než ementál dovnitř nepustili. Evropská pravidla o rovnoprávnosti přestávající platit po pouhých 6 hodinách v letadle. Pro českou začínající učitelku docela šok.

Naše dny byly víceméně pracovní. Začínaly často ještě za tmy, kdy jsme se nasnídali a vyrazili do školy. Místní hromadnou dopravou- bush taxi (většinou rozpadající se dodávka, do které se vejde neuvěřitelné množství lidí a v moment, když už konečně uvnitř sedíte, většinou někomu na klíně a někoho dalšího nechtíc šlapete, se do autíčka vměstná ještě dalších šest lidí ) . Bush taxi si musíte jednoduše zastavit, i když samozřejmě existují místa, kde dodávky zastavují a čekají na zákazníky. Samotná cesta je také zážitek, tato autíčka, mající svá nejlepší léta za sebou, se řítí neuvěřitelnou rychlostí silnicí, na které marně hledáte nějaké omezení rychlosti, maximálně jsem zahlédla billboardy přející gambijskému prezidentovi vše nejlepší k narozeninám. Občas je možné potkat podobný dopravní prostředek, ale jinak je silnice poměrně prázdná, takže je skoro vždy možné dorazit bezpečně na místo.