Po stopách hrdinů: Kobyliská střelnice a Ďáblický hřbitov

Existuje mnoho míst s pohnutou minulostí. Některá jsou plná naděje, jiná symbolizují konec, utrpení a zároveň nezměrnou statečnost.

Po stopách padlých hrdinů nás opět provedl kamarád, vynikající historik a strhující vypravěč Marek Melša. Tentokrát jsme navštívili Kobyliskou střelnici a Ďáblický hřbitov.

Na půdu popraviště českých vlastenců jsme vstoupili jedno podzimní odpoledne, kdy si ještě zima dávala poměrně na čas, slunce se neschovávalo a příjemný vzduch zval k procházce. Krásný den nesouhlasil se strašlivou minulostí pietního místa. Tady zemřeli, mezi stovkami dalších hrdinů boje za naši svobodu, známé osobnosti jako předseda protektorátní vlády generál Alois Eliáš, podplukovník Josef Mašín, kaplan Vladimír Petřek nebo spisovatel Vladislav Vančura.

Střelnice původně sloužila k výcviku vojáků, za války zde bylo zřízeno popraviště. Po úspěchu mise operace Anthropoid, jejíž členové zlikvidovali zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, zde došlo k popravám stovek mužů a žen.

Po roce věznění a krutých výslechů padl na Kobyliské střelnici 30. června 1942 hrdina podplukovník Josef Mašín. V posledním motáku dětem napsal: „Bojovat za svou vlast a národ je první povinností každého uvědomělého Čecha, i vy takto jednou musíte postupovat.“ Na popravišti se postavil do pozoru a hrdě zvolal: „Ať žije Československá republika!“

Na tomto smutném místě zemřelo více než pět set lidí. K exemplární popravě zde došlo 8. července 1943, veřejně tu byli popraveni protektorátní četníci zapojení do odboje. Pro výstrahu muselo exekuci přihlížet sto padesát příslušníků protektorátní policie a četnictva. Odsouzení četníci odmítli pásky přes oči, začali provolávat vlastenecká hesla, což na přihlížející tak zapůsobilo, že pro příště už se žádné veřejné popravy nekonaly.

Z místa plného úzkosti jsme došli pěšky přes Ďáblický háj ke kubistické bráně druhého největšího hřbitova v Praze. Hřbitov je na rozdíl od bolestné střelnice plný rozjímání. To, co rezonuje na Kobyliské střelnici, na Ďáblickém hřbitově utichá. Marek nás provází kolem společných hrobů neidentifikovaných osob, v severní části hřbitova nacházíme padlé hrdiny protinacistického odboje i oběti komunismu z 50. let. Tady leží sedm hrdinů z Resslovy ulice, odvážná žena a oddaná manželka Zdena Mašínová, do roku 2014 zde byl v hromadném hrobě pohřben P. Josef Toufar.

Marek Melša otevírá další bolavé téma, do dnešních dní tu leží vedle hrdinů také jejich vrazi – K.H. Frank, gestapák Weismann nebo udavač parašutistů Čurda.

Obloha rozehrává překrásné červánkové divadlo, stíny jsou stále delší. Stojím v zamyšlení nad skromným pomníčky a hledám odpověď na otázku, zda někdy dojde k exhumaci a identifikaci ostatků všech hrdinů a jejich následnému řádnému pohřbu. Dochází mi, že tahle cesta bude ještě hodně dlouhá.